Můj 21. srpen 1968

V srpnu toho roku jsem absolvoval s několika krajany kurs angličtiny v Bournemouth, přímořském městě na jihu Anglie. Bydlil jsem v rodině paní Hyder, spolu s dvěma německými studentkami a se studentkou z Francie.

Ten den ráno jsem podle zvyku zapnul rozhlas a první slova, která jsem zaslechl, se mi navždy vryla do paměti:“ Russians invaded Czechoslovakia.“ Přišlo to jako blesk z nebe!  Brečel jsem.

 První co mne napadlo, bylo rozhodnuti, že se musím vrátit domů, abych se zapojil do obrany nebo na správné straně do občanské války. Též mne čekala svatba. Veškeré informace o tom co se dělo doma jsme netrpělivě sledovali. Mnohé zprávy si protiřečily.

 Setkali jsme se s velikou solidaritou Britů. Hned první den mi telefonoval Douglas Paris, místní patolog, s nímž jsem se jíž dřive byl seznámil a nabídl mi pobyt i zaměstnáni. Celá naše zájezdová školní skupina se nakonec přemístila do Londýna, kde jsme přechodně bydlili v evangelickém kostele. Tam nám místní ženy vařily snídaně. Na obědy jsme jezdili do studentské menzy. Jedna studentka mi nabídla ubytování ve vile svého strýce, psychiatra, který odejel s rodinou na dovolenou. Tam jsem ještě pobýval s inženýrem z Ostravy a s učitelkou z Jihlavy. Mile jsme byli překvapení důvěrou, s níž nám majitelé svěřili svoji vilu. Mlékař nám denně vozil mléko na účet hostitele. Podobně si nalezli bydlení i jiní účastníci výukové skupiny, která se takto rozpadla. Britská vláda nám poskytovala týdně podporu v nezaměstnanosti, 4 libry, což v té době bylo dostačující. Po třech týdnech, které jsme strávili v Londýně, jsme se všichni tři přemístili letecky do Vídně. Potom jsem odcestoval již vlakem domů, do Hradce Králové. Na poslední chvíli jsem zastihl Janu, svoji nynější manželku, která byla již na odjezdu do světa, aby mne vyhledala.

Žádná obrana ani občanská válka se nekonala. Státníci, kterým jsme dosti věřili, nás pod nátlakem a výhružkami v Moskvě ponechali Rusům na pospas

Po návratu jsem organizoval mladé lékaře k akcím zaměřeným proti ruské okupaci. Následovala výpověď z práce. Naštěstí jsem se ze známosti uchytil v Kolíně, odkud primář patologie emigroval do Anglie.

Ladislav Peychl, 21. 8. 2015