Pocházím z vesnice na Vysočině. I u nás se po válce stádo bezprizorných koní popásalo na osení. Mezi nimi byla i jedna slepá kobyla. Sedláci se domluvili, koně pochytali a odvedli je do hlubokého lesa. Bylo to asi 4 km od vesnice a v tom lese byl rybník a okolo něho rostla tráva.Usoudili, že se tam koňům bude líbit. Nechali je proto tam a odešli. Druhý den překvapeně zírali, že stádo se pase na stejných polích. Jen ta slepá kobyla chyběla. Po týdnu říkal hajný, že se mu po lese pohybuje slepá kobyla a že neví, co s ní má dělat.

Otec si řekl, že náš kůň je už starý a že by ve stádu vybral lepšího. Jako rozený poctivec šel na národní výbor a za koně zaplatil. Vybral dobře. Byl to výborný tahoun. Ovšem po roce otevřeli nedaleko našeho pole kamenolom. Sned denně v něm prováděli odstřel. A to byl malér: při každém odstřelu začal kůň divočit. Do kamenolomu začala jezdit těžká auta, i těch se kůň bál. Tato situace trvala asi 5 nebo 6 let. Pak kůň ohluchl  (možná měl sluch poškozený už z války), možná si částečně i zvykl, ale odstřely v lomu i auta mu už nevadily.

Hezký den.

Zajímavé vyprávění, které znám i z vyprávění mého dědečka. Mohl by jste pokračovat , popisovat svůj život a zážitky v dalším dějinném dění po válce?